Dožínky – tradice, úcta k úrodě a paměť naší obce

Dožínky, známé také jako obžínky, dožatá či dovazná, představují slavnostní ukončení žní a poděkování za plody země. Tato tradice sahá až do pohanských dob. Například Keltové slavili svátek sklizně pod názvem Lughnasad kolem 1. srpna, tedy přesně v polovině mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností. Hlavní součástí oslav byly od nepaměti děkovné rituály, které se kraj od kraje lišily. Bohům úrody se symbolicky věnoval první a poslední snop obilí. Poslednímu snopu se v některých oblastech říkalo baba, dědek, nevěsta, stará nebo žebrák. Lidé ho oblékli do starých šatů, ozdobili pentlemi i květinami a na slavnostním povozu odvezli z pole.

Samotné oslavy provázela už od ranních hodin veselá nálada, zpěv a muzika. Svobodné dívky pletly tradiční dožínkový věnec. Používaly do něj klasy všech druhů obilí, které hospodář pěstoval, luční kvítí, jeřabiny a dozrávající ovoce. Na začátku oslav pak nejkrásnější dívka a nejpracovitější mládenec předali věnec hospodáři, čímž byly žně definitivně ukončeny. Následovala bohatá hostina a tancovačka. Na stolech nesmělo chybět pečené maso, pivo, kořalka a tradiční pečivo – vdolky, buchty a slavné dvojctihodné koláče.

U nás v obci tato tradice živě pokračovala ještě v poválečném období. Sedmnáct místních sedláků se tehdy pravidelně scházelo k oslavě konce sklizně v hospodě, kde dnes sídlí naše knihovna. Stoly zdobily vázičky s obilnými klásky, pilo se na zdraví a pokračovalo se sousedskou zábavou. Tuto přirozenou kontinuitu přerušil až nástup komunistického režimu, kolektivizace a násilné zabavení pozemků zdejších hospodářů. Během socialismu se dožínky proměnily v politicky organizovaný „boj o zrno“ a oslavu jeho vítězství, často doprovázenou přehlídkou zemědělské techniky.

Naším nově vytvořeným dožínkovým věncem chceme symbolicky navázat na tuto starou tradici a připomenout její hluboký význam. Vyjadřujeme tak úctu historii naší obce a lidem, kteří zde po generace hospodařili.

(s využitím informací z www.ceskazceska.cz, Wikipedie a pana J.Ženíška)